Amálka (1800g) narozená ve 32. týdnu těhotenství

Příběh naší holčičky začal o pár týdnů dříve než jsme čekali, tedy ta část příběhu, kdy už si nelebedí v bříšku. Ráda bych se podělila nejen o něj, ale také o pocity, které mě jejím předčasným příchodem na svět provázely. O pocity, které se mi díky shodě okolností, podpoře mého muže a především bojovnosti Amálky podařilo zvládnout bez šrámů na duši. Vždycky ale kolečka ve stroji nejsou tak promazaná a netočí se bez skřípání... Mé těhotenství bylo, ač to zní jako otřepané klišé, nejkrásnější období mého „dospěláckého“ života. Po dvanácti týdnech odezněla únava, nevolnosti a nastalo úžasné období plné energie a radostného očekávání, pohoda trvala až do 21. 5. 2008, kdy mě manžel musel večer odvézt na pohotovost do ÚPMD s podezřením na odchod plodové vody. Druhý test opravdu přítomnost plodové vody v odcházející tekutině potvrdil, načež mi bylo sděleno, že do 72 hodin musí proběhnout porod a vzhledem k poloze plodu koncem pánevním mi byl doporučen císařský řez. Sdělení lékaře jsem vnímala asi jako informaci, že zítra poletím do vesmíru. Rozplakala jsem se až v čekárně, kdy jsem manželovi diktovala, co mi má přinést do porodnice a pamatuji si, jak jsem mu v slzách říkala, že přeci ještě miminko nemůže ven, když je takhle malé... Ihned za pocitem naprosté nepřipravenosti na příchod potomka se dostavila emoce daleko nepříjemnější, a to výčitky, že miminko musí předčasně na svět mou vinou, že jsem něco zanedbala... . První emoci jsem překonala díky péči manžela, který se postaral, abychom měli vše potřebné a v neposlední řadě díky skvělému přístupu lékařů a asistentek na porodním oddělení. Bylo mi vysvětleno vše, co jsem v té době potřebovala vědět a porodní asistentky se o mě tři dny až do samotného porodu staraly ukázkově. Neustále kontrolovaly zdravotní stav můj i miminka, byly profesionální, velmi milé, ochotné a empatické. Manžel se mnou trávil tolik času, kolik bylo možné. Výčitky svědomí jsem ještě stále pociťovala, na čas je ale potlačilo soustředění na porod... .
Porod proběhl v sobotu 24. 5. 2008 s drobnou komplikací, kdy jsem musela podstoupit celkovou anestézii, když spinální dokonale neúčinkovala. Ve 12:48 se nám narodila Amálka, díky neplánované narkóze ji viděl jen tatínek, já si musela počkat dlouhých 24 hodin. Po procitnutí na oddělení JIP mi sestra ihned sdělila, že holčička je v pořádku, momentálně na dětském RES-JIP oddělení a že mě přijde co nejdříve informovat paní doktorka. Tato mě uklidnila, že Amálce se daří dobře, prozatím sama dýchá a na RES-JIP oddělení zůstane, pokud nedojde ke změně zdravotního stavu, po dobu zhruba dvou dnů na pozorování. Byla jsem smutná, že ji nemůžu vidět, ale útěchou byl aspoň fakt, že u ní mohl být její tatínek. Druhý den po porodu dovolili manželovi, aby mě na vozíku odvezl k Amálce, byl to zvláštní pocit, že jsem jako matka viděla své dítě poslední, až za celý dlouhý jeden den. Neubránila jsem se slzám, když jsem viděla ten vlasatý uzlíček v krabičce, byla nádherná, malinkatá a tak bezbranná... . A plakala jsem ještě další dva dny, kdykoliv jsem ji viděla, štěstím, láskou, obavami, všemi pocity, které se ve mně bily... .
Od třetího dne už Amálku přeložili na oddělení intermediární péče, prozatím ještě do inkubátoru, později jsem ji dostala do postýlky na pokoj. Kojit jsem začala třetí den, s pomocí sestry, která Amálku navnadila sondou s mlíčkem přes klobouček. Do propuštění dne 16. 6. 2008 jsme řešili jen novorozeneckou žloutenku, kterou si procházejí všechna předčasně narozená miminka. Vyšetření mozku, zraku, sluchu proběhla s dobrými výsledky.
Porodnici jsme opouštěli po 23 dnech, a to o 340 g těžší a 4 cm větší. Díky Amálčinu dobrému prospívání a bezproblémovému vývoji se brzy obavy o její zdraví spojené s nedonošeností rozptýlily. Tímto také časem ustoupily i výčitky svědomí, ale ještě dlouho jsem si připadala jaksi neukončená. Kdykoliv jsem opustila brány ÚPMD ještě bez Amálky a potkala všudypřítomné maminky, pohled na jejich velká bříška mi vždy vháněl slzy do očí. Neprožila jsem si porodní bolesti, nevím, co je tvrdnutí bříška, stahy..., dnes už mi ten konec nechybí, ale tehdy jsem cítila zvláštní prázdnotu, kterou vyplnila až radost z Amálky.
Dnes, téměř po dvou letech, má ten brouček, kterému z plenky pro děti od 1 do 3 kg vyčuhovaly nožky jako zápalky z krabičky, téměř 12 kg a 86 cm, přebaluje panenky, vozí je v kočárku, prohání se na odrážedle, zpívá nám písničky a my jsme šťastní...